Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těmto dvěma týpkům, v nástrojovém obsazení basa a bicí, se povedlo něco nevídaného. Natočili garážově působící dřevorubecký debut a před pár měsíci za něj dostali Brit Awards 2015 za nejlepší kapelu. Desku „Royal Blood“ přitom nahráli tím nejpunkovějším způsobem, tedy dohromady, najednou, leckdy bez nějakého výrazného stříhání a postprodukčního dobarvování. Syrový stoner’n’roll s melodickým vokálem, který jednoduše hrne dopředu zbustrovaná baskytara.
Před rokem o nich vědělo jen pár zasvěcených, teď točí jeden klip za druhým a vyprodávají velké kluby. V čem je fígl? Krom toho, že natočili parádní desku? Podobně jako u Hvězdných válek. Byli na správném místě ve správný čas. Jak jinak.
Deska staví na jednoduchých riffech s leckdy velmi prasáckým zvukem, které na to, že tu máme jen dva nástroje, ani v nejmenším nepůsobí nějak stroze nebo minimalisticky. Základem je prostě chemie. Mezi bicí sestavou a basou to pulzuje způsobem, který mám zažitý z pojmů jako WHITE STRIPES. Jen s tím, že tady je to chlupatější. Velmi podstatnou součást soukolí ROYAL BLOOD tvoří hlas baskytaristy Mika Kerra. Dokáže skrze něj naprosto kouzlit. Melancholie, agónie i exploze, to vše tu je. Máme tu Chrise Cornella nové generace! Celá nahrávka stojí rozhodně za poslech. Ne proto, že vyhrála Brit Awards, ale protože je fakt dobrá.
8,5 / 10
Royal Blood (2014)
Out Of The Black (EP) (2014)
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.